I. Plamenky, zavinutky, zápleváky a hvězdnice
Kultivary severoamerických prérijních bylin tvoří podstatnou část trvalkového sortimentu Botanické zahrady hl.m. Prahy. Jde obvykle o vyšší rostliny, které tvoří základ okrasných trvalkových záhonů. Výhodou většiny z nich jsou relativně nízké nároky na péči, přizpůsobivost stanovištním podmínkám a obvykle spolehlivá vytrvalost na stanovišti. Díky dlouhodobému pěstování a šlechtění se lze dnes setkat s desítkami až stovkami odrůd výše zmíněných rodů. Díky to mu je při kompozicích trvalkových záhonů vybírat z velké škály barev, tvarů a velikostí rostlin. Společnou vlastností těchto druhů je to, že obvykle nakvétají až počátkem či v polovině léta a mnohé z nich pak dokáží kvést dlouho do podzimu.
Záhonové trvalky lze v botanické zahradě potkat v areálu Jih, areálu Sever a na trvalkovém záhonu před skleníkem Fata Morgana.
Plamenky (Phlox L., Polemoniaceae) představují již po desítky let stálice mezi záhonovými trvalkami. Dříve byly typickým prvkem většiny venkovských zahrad a možná právě proto jsou někdy označovány jako trvalky babiččiných zahrádek. Své uplatnění nacházejí ale i nyní a díky opravdu rozsáhlému odrůdovému sortimentu je možno vybírat z pestré škály barev. K nejvýznamnějším záhonovým druhům patří plamenka latnatá (P. paniculata). Pěstované odrůdy se liší zejména barvou květů. Lze se setkat s bělokvětými, růžovými, oranžovými nachovými, fialovými až téměř tmavě modrými kultivary, rovněž také s odrůdami s kresbou či barevným okem. Odlišnosti lze nalézt i ve velikosti květů, utváření květenství a také ve výšce rostlin. Nejnižší odrůdy mají obvykle kolem 40-50cm, ty nejvyšší pak naopak i 150cm. Nicméně „obvyklá“ výška se pohybuje kolem 60-80cm. Velmi dobře se hodí i k řezu, trvanlivost ve váze je asi jeden týden. Květy rovněž příjemně voní (zejména navečer) a jsou velmi atraktivní i pro hmyz. Podobným, ale trochu méně častým druhem je Phlox maculata. Rostliny se liší zejména válcovitým tvarem květenství a také tvarem listů. Barevná škála květů se pohybuje především v odstínech růžové barvy. K zajímavostem paří např. odrůda ´Natasha´ s dvoubarevnými, bílo-růžovými květy.
Phlox paniculata ´Miss Pepper´
Záhonové plamenky lze kombinovat s celou řadou trvalek s podobnými nároky. Vyhovují jim živné, dostatečně vlhké půdy a stanoviště na plném slunci. Dokáží ale tolerovat i mírný polostín. Dobře se jim daří zejména v podhorských oblastech s vyšší vlhkostí vzduchu. Problémy při pěstování může způsobovat výskyt některých chorob a škůdců. Plamenky jsou často napadány padlím (bílé, moučnaté povlaky na listech) a listovými skvrnitostmi. Ty lze poměrně snadno eliminovat běžně dostupnými fungicidy. Na těžkých a příliš vlhkých půdách se může vyskytovat askochytové odumírání výhonů, působené houbou (Ascochyta phlogis). Vážnějším problémem než houbové choroby bývá výskyt listových a stonkových háďátek. Projevem napadení bývá kroucení a duření listů a stonků a jejich deformace na bázi. Zbavit se háďátek je velmi obtížné. Jedinou reálnou možností je regenerace nových rostlin u kořenů (použití kořenových řízků) a likvidace napadených rostlin.
Plamenky je možno množit již zmíněnými kořenovými řízky (např. v zimě ve skleníku), dále řízkováním vrcholovými nebo stonkovými řízky počátkem léta a především dělením trsů na jaře při rašení. Během vegetace je vhodné odstraňovat odkvetlá květenství a před začátkem zimy sestřihnutí nadzemní části těsně nad zemí.
V Botanické zahradě hl.m. Prahy (BZP) se můžete setkat s více něž 130 odrůdami záhonových plamenků.
Phlox maculata ´Natascha´ Phlox paniculata ´Magic Blue´
Phlox paniculata ´Windsor´ Phlox paniculata ´Blue Paradise´
Zavinutky (Monarda L., Lamiaceae). Původními obyvateli Ameriky byly monardy využívány i jako léčivé rostliny, a to zejména při léčbě nemocí dýchacích cest, nachlazení a rovněž i místo čaje. V Evropě se rozšířily zejména jako okrasné zahradní trvalky. Rostliny jsou nápadné přímými, pevnými lodyhami se vstřícnými, aromatickými listy a především přeslenitě utvářeném květenstvím s nápadnou patrovitostí a dvoupyskými, trubkovitými kvítky. U některých odrůd bývají zajímavě vybarveny i listeny pod vlastním květenstvím. Barva květů záleží na pěstovaném druhu, resp. odrůdě a v sortimentu se lze setkat s rostlinami s bílými květy, s mnoha odstíny růžové, fialové až purpurové či karmínové barvy. Většina komerčně dostupného sortimentu je odvozena od dvou botanických druhů, a to M. didyma s karmínově červenými květy a druhu M. fistulosa se světle fialově růžovými květy (barva může být značně variabilní). Rostliny nakvétají obvykle kolem poloviny července (záleží na stanovišti a průběhu počasí) a kvetení trvá do konce léta. V době květu jsou rovněž velmi atraktivní pro včely a hmyz vůbec.
Monarda ´Petite Delight´
Rostliny se na stanovišti rozrůstají „polopodzemními“ výběžky a jimi rovněž i přezimují. Mělké kořenění a případně ne zcela vhodné (přemokřené) stanoviště, může občas vést k vymrzání či spíše vyzimování trsů. Nebývá to příliš časté, nicméně pro omezení tohoto rizika je vhodné na zimu zasypat rostliny slabou vrstvou rašeliny, kterou je pak na jaře nutné včas odstranit. Jako většině původem prérijních trvalek, i monardám svědčí stanoviště na plném slunci (popř. v mírném polostínu) a humózní, propustná půda, která je během vegetace dostatečně zásobena vodou. Více náročné na vláhu jsou zejména červenokvěté odrůdy z okruhu M. didyma. Odrůdy s fialovými květy, bližší druhu M. fistulosa snášejí relativně dobře i letní přísušek, obvykle pak ale zůstávají menší a méně kvetou. Rozdílnost těchto dvou odrůdových skupin je i v náchylnosti k padlí (Erysiphe cichoracearum). Červenokvěté odrůdy jím trpí o něco méně něž kultivary s převážně růžovými či fialovými květy. Vhodná pravidelná ochrana dostupnými fungicidy.
Množení rostlin je zcela jednoduché, obvykle lze dělit narostlé trsy nebo použít osní řízky odebírané během vegetace, kdy v jednoduché množárně s perlitem koření obvykle během několika dnů. Dělení trsů lze rovněž provádět v podstatě během celé vegetace, ovšem optimální termín je na jaře časně po rašení nebo pak brzy po odkvětu.
Na vhodném stanovišti lze monardy považovat za relativně dlouhověké rostliny. Jejich životnost je limitována zejména prostorem, kam se mohou rozrůstat. Původní trs totiž stárne poměrně rychle a bez toho, aby nové výhonky měly kam růst, mohou rostliny vcelku rychle vymizet. Při výsadbě je tedy určitě vhodnější vysazovat rostliny poměrně daleko od sebe, klidně lze doporučit 50cm i více.
Odrůdový sortiment zavinutek v BZP je tvořen asi 40 kultivary.
Monarda ´Purple Troya´ (selekce BZ Troja) Monarda ´Fiosin´
Monarda ´Beauty of Cobham´ Monarda ´Kardinal´
Hvězdnice (Aster L., hvězdnicovité). Tyto rostliny patří k typickým pozdně letním až podzimním trvalkám. Rostliny nakvétají obvykle koncem srpna a kvetení řady z nich trvá často až do října (v závislosti na počasí). K nevýznamnějším druhům patří A. dumosus s výškou 15-40cm. Hodí se zejména na okraje záhonů a na plošné výsadby. A. novi-belgii je spíše středně vysoký druh (50-100cm). Typické jsou tmavě zelené, lesklé listy. Dobře se dá použít i k řezu. U druhu A. novae-angliae převažují, až na výjimky, vysoké odrůdy s výškou 1 až
Aster amellus ´Lady Hindlip´
Aster dumosus ´Rozika´
Hlavní odlišnosti v neobyčejně bohatém odrůdovém sortimentu lze najít v termínu kvetení, výšce rostlin, vzrůstu a způsobu větvení a v neposlední řadě také v barvě, velikosti a plnosti květů.
Hvězdnicím vyhovuje téměř každá zahradní půda s dostatečným obsahem živin a stanoviště na plném slunci, popř. v mírném polostínu. Při hnojení se vyhýbáme vyšším dávkám dusíku - jinak rostliny tvoří více listové hmoty a míň kvetou. Množí se téměř výhradně vegeatativně, obvykle v jarních měsících. Druhy A. dumosus a A.novi-belgii bývají napadány padlím a je zde vhodná ochrana jako u výše zmíněných rodů.
V sortimentu BZP se leze setkat s asi 90 odrůdami výže zmíněných hvězdnic.
Aster ericoides hybr.´ Pink Star´ Aster lateriflorus
Aster novae-angliae ´Purple Dome´ Aster novi-belgii ´Crimsone Brocade´
Záplevák (Helenium L., Asteraceae). K nejvýznamnější zahradnicky využívané skupině tohoto rodu patří odrůdy, na nichž se nejvíce podílel druh H. autumnale a H.flexuosum. Jde obvykle o poměrně vysoké záhonové trvalky dorůstající výšky od 60 do 150cm (většinu sortimentu tvoří spíše vyšší odrůdy). Rostliny nakvétají obvykle počátkem července a těžiště kvetení je pak na přelomu července a srpna. Při vhodné péči (odstraňování odkvetlých květů) mohou rostlin kvést i dlouho do měsíce září. Zahradní odrůdy zápleváků vynikají poměrně velkými, jasně barevnými květy v širokém spektru barev. Lze se setkat s rostlinami žlutě kvetoucími, červenými, bronzovými, oranžově-hnědými, červeně či bronzově žíhanými i jinými kombinacemi zmíněných odstínů. K nízkým odrůdám, jejichž hlavní výhodou je odolnost vůči rozvalování, patří např. ´Rubinzwerg´a ´Kupferzwerg´ s výškou kolem 60-80cm.
Helenium ´Loyser Week´
Zápleváky se dobře kombinují např. s plamenky a zavinutkami, se kterými je spojují velmi podobné nároky na stanovištní a pěstitelské podmínky. Množí se velmi snadno, a to dělením trsů nejlépe na jaře. Možné je i podzimní množení, ale s rizikem horšího zakořenění a tedy možného vymrznutí trsů.
Z dalších vytrvalých druhů stojí za zmínku také H. bigelovii s žlutými květy a tmavými terči a zejména H. hoopesii, který má terč i jazykovité květy úborů tmavě žluté. Tento druh kvete relativně brzy, obvykle již koncem května. Dorůstá kolem 80cm a velmi dobře snáší i sušší stanoviště.
V sortimentu BZP uvidíte více než 40 odrůd zápleváků.
Helenium ´Can Can´ Helenium ´Julisamt´
Helenium ´Ragamuffin´ Helenium ´Waldhorn´