Autor článku: Jan Ponert, kurátor sbírky orchidejí, Botanická zahrada Praha
Opylování je pro kvetoucí rostliny zcela zásadní, umožňuje přenést genetickou informaci z otcovské rostliny na mateřskou a díky tomu zplodit kvalitní potomstvo. Některé rostliny opyluje vítr či voda, a tak svými květy nemusejí nijak zaujmout. Většina rostlin však k přenosu pylu využívá živočichy (opylovače). Musí je přilákat květy, které proto bývají nápadné barvou, velikostí, vůní nebo jiným způsobem. Orchideje mají opylování ještě složitější, protože potřebují přenést větší množství pylu než jiné rostliny. Orchideje slepují pylová zrna do balíčků, tak zvaných brylek, které se pak na opylovače přichytí v celku. Proto si právě orchideje vytvořily velké množství rafinovaných způsobů, jak opylení, a tedy přenosu brylek, dosáhnout. Některé z nich nemají u jiných rostlin obdoby.
Orchideje vytvářejí ohromná množství semen nepatrné velikosti – od tisíců po více než milión z jediného květu. Každé takové semeno je ale výsledkem oplodnění vajíčka pylem. Pokud tedy orchideje vytvářejí například milión semen, musí zajistit přenos odpovídajícího počtu (miliónu) pylových zrn. K tomu již nestačí volná pylová zrna, která se lepí na opylovače jednotlivě, jak je běžné u ostatních rostlin. Orchideje proto pylová zrna slepují do hrudek, které se přenášejí v celku. Na opylovače se tak někdy přilepí věc větší, než je on sám. Tyto hrudky se nazývají brylky.
Brylka je v každém květu zpravidla pouze jedna nebo dvě a opylovač tedy přenese buď všechno, nebo nic. Květy proto musí nasměrovat opylovače do přesné pozice, aby se nalepenou brylkou trefil přesně na bliznu dalšího květu. Proto orchideje vytvářejí své komplikované květy. Těmi lze na rozdíl od většiny ostatních rostlin proložit jen jednu rovinu souměrnosti (květy zygomorfní). Jeden okvětní lístek vnitřního kruhu bývá výrazně odlišný od ostatních a nazývá se pysk. U většiny orchidejí slouží k přesnému navádění opylovačů.
Další fintou orchidejí je ostruha. Jedná se o úzký a dlouhý výběžek bazální části pysku, který na konci často ukrývá nektar. Motýli tak musí svůj sosák zasunout hluboko do ostruhy, aby dosáhli k nektaru. Tím je zajištěno jejich přesné napolohování vůči brylkám a blizně.
Pozoruhodným způsobem, jak přesně nasměrovat opylovače, jsou sexuální atrapy. Takto se označují květy, které napodobují samice svých opylovačů. Ošálení samci se s květy snaží pářit a při tom se nastavují do „správné“ polohy.
Nejznámějším příkladem jsou evropské tořiče (Ophrys), které napodobují pyskem samičky samotářských včel. Pysk má podobné barvy a květy dokonce vydávají vůni odpovídající feromonu samiček. Tato orchidej rozkvétá ve stejný čas, kdy se líhnou mladí a nezkušení samci.
Střevíčníky vytvářejí tzv. pasťové květy. Hmyz je nalákán horním otvorem dovnitř vakovitého pysku uprostřed květu, ale nedokáže se z něj dostat stejným otvorem ven. Musí proto prolézt úzkou cestou kolem blizny, poté kolem brylek s pylem a teprve pak se dostane ven. Cesta je jednosměrná a zajišťuje, že nedojde k samoopylení.
Díky těmto fascinujícím strategiím jsou orchideje nejen krásnými rostlinami, ale také mistry v přežití a evolučním přizpůsobení.