Čeština
English
Bez Jiřího Haagera by skleník Fata Morgana možná nikdy nevznikl. Byl celoživotním nadšencem botaniky a ředitel dvou botanických zahrad — v pražské Troji a Teplicích. Založil dvě velké tropické skleníky a napsal řadu knih, článků, fotografií a popisů tropických rostlin. Na cestách po celém světě přivezl rozmanitou řadu rostlinných druhů, čímž obohatil naše poznání po celý život. Pěstoval jak méně známé, tak i neznámé exotické rostliny, vyvíjel metody jejich rozmnožování, představil je kolegům a veřejnosti a rozšiřoval jejich pěstování. Štědře sdílel řízky, semena a radost z této krásné práce a koníčku. Jeho vášeň ovlivnila mnoho lidí kolem něj, vedla je k tomu, aby se věnovali botanice, nebo jednoduše je učila umění pěstování květin.
Jiří Haager studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1973 začal cestovat do tropů jako vedoucí skupiny Orchidea, organizující expedice za sběrem rostlin. V roce 1993 vyhrál konkurz na ředitele pražské botanické zahrady. Pustil se do práce, sestavil tým a rychle proměnil relativně novou zahradu v moderní a atraktivní instituci. Nejvýznamnější změnou byl plán na velký tropický skleník známý jako Fata Morgana. Než se projekt realizoval, Jirka už organizoval expedice a sbíral tropické rostliny pro nové expozice.
Nové projekty nejsou nikdy jednoduché. Atypická výstavba čelila mnoha výzvám, což nakonec vedlo k odvolání Jiřího Haagera z funkce ředitele. Avšak neúspěchy ho neodradily. Místo toho přijal novou příležitost jako ředitel botanické zahrady v Teplicích. Během několika let vedl zřízení nového tropického skleníku známého jako Tropicana. To všechno vedlo k začátku plodného 18letého období spolupráce a výměn rostlin mezi oběma zahradami.
Naše druhá expedice nás zavedla do Guatemaly, přičemž všechna povolení byla zajištěna ředitelkou botanické zahrady v Ciudad de Guatemala, paní Marií Storek, která pochází z Berouna. Také doporučila botanicky zajímavá místa v guatemalských horách Alta Verapaz a deštných lesích na severu země. Guatemala se pyšní bohatou flórou a kulturou. Mnoho mayských ruin ukrytých v lesích zůstává neodhalených, s nedávno nalezenými nápisy, které dosud čekají na rozluštění, a úlomky shromážděnými do muzeí. Stejně tak nebyly identifikovány, pojmenovány a zachovány všechny místní rostliny. Po dvou měsících cestování skrze sopky a džungle jsme do Česka dovezli přibližně 300 kg rostlin a přes 250 druhů semen, což se stalo základem expozic ve skleníku Fata Morgana.
Bývalý ředitel Jiří Haager organizoval první expedici do tropů, obohacující vyvíjející se skleník Fata Morgana o rostliny a znalosti, na jaře 1997. Cílem byla ekonomicky slabá země Nikaragua. Naše cesta vedla skrze sezónně suché oblasti na západě a deštivé, bažinaté východní části země. Propluli jsme řekou Río Bocay až k hranici s Hondurasem, ale nedostali jsme se k moři, protože k karibskému pobřeží vedla jen blátivá cesta. Karibské pobřeží Nikaraguy však rozhodně není romantickou pláží. Je bažinaté po celé své délce a nese název Costa de los Mosquitos. Vrátili jsme se s živými rostlinami a semeny, z nichž mnohé stále zdobí expozice skleníku Fata Morgana. Mezi nimi je žlutě kvetoucí strom Senna pallida v suché části, shluk Carludovica palmata v tropech a keř Macleania insignis s oranžovými květy v horské oblasti.
Laos je země, kde se zdá, že čas stojí. Zachovává podstatu staré Asie jako nikde jinde. Zde vzkvétá venkovský život, lidé pečují o svá pole a navštěvují rušné trhy. Za úsvitu chodí mniši v oranžových rouchách, jejich zpěvy se mísí s rytmem každodenního života, když přijímají dary lepivých rýžových kuliček. Trhy jsou plné ruchu a setkání jsou významná - venku, pomalu, společně. V botanické zahradě pěstujeme orchideje už třicet let a stále se učíme. Únor v Laosu nabízí jasné pohledy na monzunové klima a význam suchých období. Od konce listopadu je srážek málo a každým krokem se zvedá prach. I v severních oblastech na hranicích s Čínou teploty stoupají na 35 °C. Horko a sucho nutí stromy ztrácet listy, zatímco cibule a hlízy se stahují pod zem, trvalky vstupují do klidového stavu a zvířata začínají hibernovat. Ale jak se blíží očekávané deště, objevují se známky oživení - pupeny stromů rozkvétají a orchideje se nedočkavě vynořují, což signalizuje blížící se příchod deště.
Vietnam měl zvláštní místo v srdci bývalého ředitele Jiřího Haagera, který ho poprvé navštívil v roce 1975. Přivážení rostlin, z nichž některé sám popsal, znamenalo začátek naší botanické odysey. V roce 1999 jsme se vydali na další cestu, která vedla z Hanoje do Ho Či Minova Města a zpět podél pobřeží, mezi lesy, horami a vodopády. Obyvatelé vesnic jezdili na kolech a rýžová pole byla obdělávána buvoly, zatímco na rustikálních stolech se objevovaly žabí delikatesy. Naší opětovnou návštěvou Vietnamu v roce 2011 a následnými cestami během dalších šesti let jsme se vydali na jih. Ve spolupráci s Ústavem tropické biologie jsme prozkoumali horské pásmo Hon Ba a Národní park Bidoup. Mezitím Vietnam prošel pozoruhodným ekonomickým vzestupem, transformující se rychle před našima očima. Motocykly se staly běžnými, zemědělské traktory nahradily tradiční metody a žabí pokrmy zmizely do vyhlášených restaurací. Rostliny, které jsme přivezli, tvořily základ sbírek zázvorů, ároidů a orchidejí.
*Potvrzením výběru a odesláním udělujete souhlas se zasíláním newsletteru.
