NOVÝ PŘÍRUSTEK | Nejmenší leknín na světě k vidění ve skleníku Fata Morgana

Trpaslík s velkým příběhem

Tento trpasličí druh leknínu byl znám pouze z jediné malé lokality na jihu Rwandy, poblíž hranic s Burundi a Demokratickou republikou Kongo. Rostl v malém mokřadu vedle bugaramských teplých pramenů, známých pod domorodým názvem Amashyuza. Mokřad měl v průměru asi 20 až 30 metrů a byl napájený výtokem z malého jezírka, do kterého ústily teplé prameny vyvěrající opodál. Leknín trpasličí tu objevil teprve v roce 1987 německý botanik Eberhard Fischer z Univerzity v Koblenz-Landau. Při další návštěvě této lokality si uvědomil, jak křehká je rovnováha biotopu, v němž leknín roste, a odeslal několik exemplářů do botanické zahrady v Bonnu. Rostliny zde mnoho let rostly, jejich rozmnožování tu však nebylo příliš úspěšné. Počátkem nového tisíciletí se projevila řada faktorů, které vedly k vysušení termálního jezírka, a v roce 2008 byl leknín prohlášen za vyhynulý. Poslední rostoucí exempláře v Bonnu poskytly semenáčky, které se v rámci výměnného programu dostaly do londýnské botanické zahrady Kew do rukou Carlose Magdaleny Rodrigueze. Ten zjistil, že tomuto leknínu se nedaří pod vodou, ale musí se pěstovat těsně pod hladinou. Následně se podařilo vypěstovat 30 mladých rostlin a tento druh tak byl zachráněn před úplným vyhynutím. Za posledních 10 let se leknín trpasličí rozšířil do botanických zahrad po celém světě. Na udržovací kultuře v Česku se kromě Botanické zahrady hl. m. Prahy, kam se dostaly první rostlinky, nyní podílejí i zahrady v Liberci, Plzni nebo Třeboni.

„Důležitou úlohou botanických zahrad je činnost v oblasti ochrany genofondu rostlin. Jde jak o zachování rostlin, které jsou vzácné a ohrožené, tak rovněž o udržení genofondu takových druhů, které se v přírodě již vůbec nevyskytují. Příkladem je i leknín trpasličí. U nás v botanické zahradě jej pěstujeme již od října 2018. V pěstebním zázemí nám i pravidelně kvetl. Exempláře, které máme k dispozici, jsme se nyní rozhodli ukázat i návštěvníkům,“ říká Vlastik Rybka, náměstek odborného oddělení

Nejmenší a nejvzácnější leknín na světě

Leknín trpasličí (Nymphaea thermarum) patří do čeledi leknínovitých. Rostlinka je skutečně miniaturní – průměr jednoho trsu je do 25 centimetrů a jeden dospělý list měří obvykle tři až čtyři centimetry. Oproti tomu list největší leknínovité rostliny na světě – viktorie královské (Victoria amazonica) může ve volné přírodě dosáhnout až průměru tři metry.

Leknín trpasličí rostl původně v horkém termálním prameni, ve vlhkém bahně. Má drobné bílo-žluté květy, které se rozevírají z rána a zavírají se během odpoledne.

Rozkvést může kdykoliv během roku. U nás v Troji nejspíše uvidíte kvetoucí leknín ještě v průběhu prosince.

Časosběrné video rozkvetání a opětovného "usínání" trpasličího leknínu

Není list jako list - zajímavost, ze života trpaslíka

Lekníny mohou mít až tři typy listů. Ty nejznámější – plovoucí – asi nemusíme příliš představovat, protože je každý někdy viděl. Tyto listy, které splývají na hladině, se vědecky nazývají „natantní“, ale nejsou to první listy, které leknín vytvoří. Když klíčí malý semenáček leknínu, jako první ze semínka vyroste (nepravý) děložní lístek. Ten ještě nemá čepel a vypadá vlastně jako takový chlup. Další listy, které klíčící rostlinka vytváří už jako listy vypadají, ale nedosahují k hladině. Jsou mnohem jemnější, než plovoucí listy a často bývají i větší.  Liší se od natantních listů v několika ohledech a vědecky se označují jako listy submerzní. Neobsahují v čepelích aerenchym – pletivo, které je vyplněno vzduchovými kapsami a pomáhá vodním rostlinám nadnášet jejich listy. Nemají dýchací póry, protože výměna plynů se pod vodou odehrává přes celý povrch těla rostliny, ale mají mnohem jemnější pokožku. Tyto listy jsou žádoucí hlavně u akvarijních leknínů, kde by množství natantních listů zastínilo akvárium a zabránilo pronikání světla k dalším rostlinám, které v něm rostou.

Ve chvíli, kdy má mladý leknín několik submerzních listů a cítí, že už má dost síly na to, aby se dostal až k hladině, vyrazí na dlouhém řapíku první natantní list. Ten se rozvine až u hladiny a pokud o něj leknín nepřijde, začne vytvářet další hladinové listy. Ty jsou nadnášeny aerenchymem, který je přítomný i ve stonku a podílí se na transportu plynů rostlinou. Mají trošku tužší pokožku a pletiva, aby odolaly povětrnostním podmínkám, které na hladině panují, a také dýchací póry z horní strany listu, což usnadňuje výměnu plynů.

Některé lekníny tvoří ještě třetí typ listů, který trčí z vody nad hladinu a říká se mu list emerzní. Tento typ listů tvoří z našich domácích leknínovitých rostlin pouze stulíky, ale můžeme se s nimi setkat i u nejmenšího leknínu na světě – Nymphea thermarum. Tyto listy bývají nejmenší a mívají velmi tvrdý stonek, který dokáže udržet čepel listu nad hladinou. Dýchací póry jsou u těchto listů z obou stran čepele, aerenchym je přítomen a pletiva jsou ještě tvrdší a tužší, než u listů natantnich. Tento typ listů se vytvořil většinou u rostlin, které se potřebovaly z různých důvodů dostat nad hladinu. Třeba proto, že je pro ně nad hladinou víc místa, jejich hladinové listy ničí vodní škůdci, nebo třeba časté vlnobití a pohyby hladiny. Tvorbu submerzních listů můžeme pozorovat na jaře i u našich domácích leknínů a stulíků, které po zimování začínají vyrážet z oddenků nejprve podvodní listy a teprve když jich mají dostatek, prodlouží řapíky, vyrazí k hladině a začnou jí pokrývat natantními listy.

Vyrazte na procházkou tropickým skleníkem Fata Morgana a nechte se unést něžností a krásou tohoto trpasličího hrdiny. Těšíme se na vás!

Autor videa a fotografií: Lukáš Vít (pro Národní muzeum Praha) https://photolukas.cz/